Abych se přiznal, při dovolené ve Vietnamu byl docela problém narazit na člověka, který by nebyl vyděšený z bělocha s foťákem, jevícího zájem o jeho cihelnu. V několika případech jsem byl vyhnán - někdy se majitel nezdráhal užít lopaty, či bambusové hole. Ale jedenkrát jsem měl štěstí a postarší pár, který právě zakrýval sušící se cihly plachtou, pochopil moje posunky a s úsměvem na rtech mě do nevelkého prostoru cihelny vpustil.

Většina cihelen venkovského formátu se nachází přímo na hliništi, kde je i venkovní otevřená sušárna. Ručně nakopanou hlínu opět ručně tvarují do připravených dřevěných forem. Samotná pec je tvořena topeništěm (cca 5x5m) s rozvodem tepla v podlaze. Okolo topeniště je vystavěna pouze obvodová konstrukce vysoká cca 6 metrů. Jak pec funguje se můžeme jen dohadovat. Střecha je otevřená a nikde jsem neviděl náznak nějakého zastropení pece. Ovšem po další zastávce u pece, kde se právě vypalovalo bylo zřetelně vidět “zaklenutí“ již vypálenými cihlami. Pravděpodobně je tedy pec zavezena a poté zastropena již vypálenými cihlami naskládanými na sucho. Zastřešení je tvořeno jednoduchým krovem z bambusu a jako krytina slouží rákos. Vstupní otvor se po zavezení pece cihlami zazdí a zatopí se. Nutno podotknout, že odpad z výroby je značný. Netroufám si odhadnout podíl, ale „zmetků“ je vedle každé pece pořádná hromada.

“Venkovský“ model cihelny je jedním ze 3 pozorovaných možností výroby cihel. Prvním jsou klasické cihelny s vysokými komíny a pravděpodobně kruhovými pecemi (opět jsem byl při každém pokusu o prohlídku vyhnán). Druhým modelem je právě zmiňovaná venkovská cihelna a třetím je ruční výroba nepálených cihel, které se suší kdekoli kohokoli napadne.